Od prvopočátku sloužily zvony svým hlasem k zrychlení a usnadnění lidské komunikace na větší vzdálenost. Do naší země se používání zvonů dostalo s příchodem křesťanství, když jejich hlas oznamoval širému okolí, kde zvítězilo Kristovo učení nad pohanstvím. Kovový zvuk zvonů provázel obyvatele celým životem téměř do konce 20. století. Oznamoval radostné i smutné zprávy či blížící se nebezpečí, čas modlitby, svolával k bohoslužbě, za mlhy a bouře udával zbloudilým poutníkům směr k lidským obydlím a do Josefínského zákazu se zvonilo i proti bouřím a krupobití. Smutný hlas umíráčku oznamoval úmrtí spoluobčana a všechny vyzýval k modlitbě za jeho duši (při epidemiích se zvonilo jednou denně za všechny v ten den zemřelé). Tklivý hlas popravčího zvonku provázel odsouzeného na popraviště.

Zvonů si lidé vždy velice vážili a od 10. století se staly předměty posvátnými a byly slavně svěceny. Zprvu se odlévaly pouze menší zvony, pro které se stavěly kryté hrázené zvonice, chráněné proti zemní vlhkosti umístěním na úhelných kvádrech z kamene či pískovce. Kamenné zvonice se začaly stavět od 16. století, kdy se začaly odlévat velké a těžké zvony. V té době bylo trámoví újezdecké obranné věže upraveno pro zavěšení dvou velkých zvonů ve středu a menšího poledníku nad vikýřem ke vsi

Za starých dob nebyly v našich vesnicích žádné kaple, ani zvonice. Až na popud císaře Josefa II. bylo vydáno nařízení o povinnosti zřízení zvonice v každé obci. Byla v tom patrná snaha o zajištění bezpečnosti na vesnicích při požárech a jiném hrozícím nebezpečí, „aby se mohlo na poplach zvoniti“.

Zvonice bývaly umisťovány obvykle uprostřed návsi, aby byla v případě potřeby pohotově na dosah a hlas zvonu byl pro všechny dobře slyšitelný. Zvonění za dřívějších dob bylo považováno za čestnou funkci, obstarával ho většinou některý vážený hospodář nebo výměnkár. Během času přestalo však zvonění býti výsadou a poctou, ale stalo se i nemilou povinností. Zvoněním byli pověřováni obecní pastýři, obecní kováři, nebo nějaký děd nebo bába z pastušky.

Jakmile už jednou vesnice vlastnila toto zařízení, začalo se zvonit klekání, stejně jak bývalo zvykem při kostelech. A toho zvonění bylo za dřívejších časů mnohem více než nyní. Zvonilo se nejen třikrát denně, ráno v poledne a večer - obvyklé klekání, ale i každý pátek ve 3 hodiny odpoledne, delší páteční zvonění "ke pěti ranám Kristapána". Při tomto zvonění měl každý pokleknout, muži smeknout a pomodlit se "Anděl Páně".

Zvoniti se muselo vždy v pravidelný čas. Dle ranního zvonění se v mnohých statcích a chalupách vstávalo, v poledne obědvalo a porovnávaly se nástěnné hodiny. Večerní zvonění (klekání) bylo i pokynem pro děti, aby šly domů, protože bude chodit klekánice, která zlobivce a opozdilce odvleče pryč. Podobný účinek mívala i polednice, která dohlížela na včasný příchod dětí k obědu.

 Samosebou, že i při úmrtí občana a jeho pohřbu se zvonilo. Někde se prý zvonilo i proti letním bouřkám a rozháněla se mračna s kroupami.

Jak se zvoní

Poledne i klekání se zvoní po dobu trvání modlitby Anděl Páně, což je asi dvě a půl minuty (při elektropohonu 3 minuty). Zvonilo se buď vcelku nebo s dvojím přerušením - modlitba má tři části.

Klekání se zvoní ráno a večer. Původně se zvonilo v různou dobu podle ročního období, jak se rozednívalo a smrákalo, což se do jisté míry respektuje i dnes, kdy se rozlišuje letní a zimní období. Dnes se v různých lokalitách a podle ročního období zvoní ráno od 5 do 7 hodin, večer od 18 až do 22 hodin.