I. světová válka

 

SVĚTOVÁ VÁLKA

 

ROK 1914

Císař František Josef I. v provolání „ Mým národům „ uvedl na počátku větu: Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána mohl zasvětiti dílům míru a uchránit Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.“

Válka opravdu vyžádala si na národech těžkých obětí a břemen, ale tehdejší rakouské vlády neměly snahy zachovati mír. 

    Světová válka byla promyšleně připravována. Svědčí o tom v létech 1908 – 1914 časté svolávání obecních starostů, jímž úředníci politické správy vykládali o mobilizaci a žádali, aby starostové, jako žáčkové uměli odříkávati žlutou knihu Mobilizačni instrukce pro obce a Rozvrh času práce pro obce. Povinnosti starostům naznačené, byly jim často připomínány.

    Císař uváděl ještě v provolání :“ V této vážné chvíli jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím. A důvěřuji ve Všemohoucího, že mým zbraním dopřeje vítězství.“ Okolnosti však rozhodly jinak.

    Zdejší obyvatelstvo hledělo si své práce a valně se nestaralo o běh událostí. Zatím vykonány všechny zákulisní práce, aby mohla býti vyhlášena válka a mobilizace. Obyvatelstvo mělo býti překvapeno.

 

    Dne 26. července 1914 odpoledne přijel do Skalice autem sekretář okresního hejtmanství a dal vylepiti vyhlášky o Částečné mobilizaci.

Na radnici se právě tancovalo. Jak mobilizace byla vyhlášena, bylo po zábavě, ale rozjaření popíjeli dále a ráno však se již odhlašovali u starosty. Odjížděli k svým vojenským stanicím. Vlaky je odvážely zdarma. Částečná mobilizace odbyla se hladce.

    Proto dne 21. července objevily se na rozích nové vyhlášky a to všeobecná mobilizace do 37 let. Skalici při obou mobilizacích opustilo přes padesát mužů a bylo právě o žních, kdy každé síly třeba. Vojenská správa dala sice některým domobrancům dovolenou na žně, ale vyhláškou c.k. ze dne 22. srpna je svolávala. Na vyhlášce byla velmi chytře ohlášena mobilizace domobranců 38 – 42 letých. Nenastupovali najednou, nástupní dni byly pro jednotlivé ročníky zvlášť vyznačeny. 

 

    Osady pomalu zbaveny byly nejzdatnějších pracovních sil. Vojenská správa povolala spousty branců, proto byly zásoby oděvů a obuvi brzy vyčerpány. Radilo se tedy ve vyhlášce c.k., aby si domobranci přinesli jídelní příbor, dobré volné boty, teplý oděv a podle možnosti přikrývku.

Útěchou vojáků bylo, že válka dlouho nepotrvá.Úroda o žních r. 1914 byla dobrá a jakž takž se sklidila. 

    Okresní hejtmanství vyhlásilo vyhlásilo 2. září nové odvody, jenž konaly se v Mladé Boleslavi a pro soudní okres kostelecký 4 a 5 října. Týkaly se mužů 20 letých, 21 a 22 letých. V prosinci konaly se odvody mužů 23 – 27 letých.

    Vojenská správa potřebovala hojně koní. Klasifikace provedena byla v červenci a 4. srpna hospodáři koně odváděli. Za jednoho koně se platilo 880 K., za tažného 1050 K., za soumary 500 K.

    Pečlivost příprav mobilizačních vysvítá z z dopisu ze dne 23.4.1912 okresního hejtmanství v Brodě. Jest v něm uvedeno: Odvod koní počíná v měsících dubnu až září o 5. hodině, v měsících říjnu, únoru a březnu o 6. hodině, listopadu, prosinci a lednu o 7. hodině ranní. Tamní obec jest od. Českého Brodu vzdálená 22,9 kilometru. Aby koně v ustanocený čas do Č. Brodu dorazili, jest nutno, aby koně vyjeli v měsících dubnu až září o 11. hodině noční, únoru březnu a říjnu o 12. hodině noční, listopadu,prosinci a lednu o 1. hodině ranní. 

    Doporučeným listem počátkem srpna 1914 hejtmanství starostovi nařizuje, aby majitelé odvedených koní přivezli také dobrý vůz s obručemi, plachtou nebo rohoží.

Všechno bylo připraveno, je vidět, že hledali pouze záminku k válce. Mladíci odvedení v říjnu nastoupili vojenskou službu a svolávací vyhláška c. a k. Oznamovala, kdy mají nastoupiti domobranci starších ročníků.

       Občanstvo přivyklo zatím na jiné poměry a na válečný stav. První ranění a mrtví budili z počátku velký zájem a soustrast. Později transportů přibývalo a nadšení pro raněné ochablo.

    Chytřejší občané brzy prohlédli svůj čas a chtěli z války těžiti, Nejhůře měli se vojíni v poli, jimž se v různých vojenských školách vykládalo, jak krásné je pro vlast trpěti a umírati. Obratnější uchytili se v různých kancelářích a při jiných zaměstnáních. Tito ulejvkové , jak jim vojáci říkali chtěli pro vlast žíti a nejlépe ovšem byli na tom ti, kteří vojsku dodávali různé věci. Vydělávali bez velké námahy slušné obnosy. 

    Že nastaly jiné poměry, o tom svědčil nedostatek drobných peněz, zvláště stříbrných. Zmizely z oběhu a také po zlatých mincích nebylo potuchy. Vláda vydala koruny a dvoukoruny papírové.

    Vlastenecká obětavost neměla ochabovat. Politické úřady vyzývaly, aby ve školách i obcích pořádaly se oslavy a vyvěšovaly se prapory, když statečná armáda utrpěla někde významné vítězství. Lidé však mezi sebou důvěrně pochybovali o válečných událostech. Státní úřady měly hodně vyzvědačů, proto se šířila nedůvěra a vláda spoléhala na policejní režim. 

    Četnictvo obdařeno bylo velkými právy. Četník rozhodoval komu se má platit válečná podpora, četník rozhodoval o vojákově dovolené a má-li domobranec býti vojenské povinnosti na čas zbaven.

    V roce 1914 nepociťovala se nouze o potraviny a věci běžné potřeby nutné. O vánocích dostali vojáci a ranění i novoroční místy pěkné dárky. Toužený konec války se však nepřibližoval a četné rodiny měly smutné vánoce bez otců nebo bratří.

    ROK 1915

Rok plynul ve znamení odvodů, ustálení vázaného hospodářství a starostí, jež vyplývaly z válečné doby. Po roce 1914, byla byla vydána svolávací vyhláška c.k. v roce 1915. Touž odvody prováděny byly asi osmkráte. Svolávací vyhláška c.k. ustanovovala, aby odvedenci 24 – 27 letí také nastoupili 15. ledna.

 

    Ve vyhlášce se vybízelo, aby domobranec si přinesl pár pevných střevíců, teplé vlněné spodní prádlo vlněnou vestu s rukávy, vlněnou kazajku, svetr, kožich, silný zimní plášť, vlněné ponožky, čepici do sněhu , nátepničky, teplé rukavice, teplou houni a tlumok na záda. Shledá-li se, že lze jich upotřebiti ve vojenské službě, budou podle hodnoty nahrazeny. Tak se asi sotva kde stalo.

 

    Teplého oděvu bylo tehdy vojákům třeba. V karpatrské frontě omrzlo v r. 1915 plno vojínů. Domobranci, kteří přišli k výcviku bydleli v chatrných ubykacích a kdo nebyl dobře zaopatřen, trpěl zimou.

Vyhláška c.k. svolávala odvedené před vánocemi 1914 starších ročníků. K výcviku přišlo mnoho mužstva a vojenská správa dala jim místo ručnic, dřevěné napodobeniny pušek. Teprve pochodové prapory byla vyzbrojovány.

 

Ve vyhlášce z 26.ledna 1915 se oznamovalo, že k třídění se nedostaví osoby, jimž chybí noha nebo ruka, osoby stižené oslepnutím na obě oči, hluchoněmí, kreteni, osoby soudně uznanou pomateností, šílení, blbí, jinak duševně nemocní a padoucnicí postižení.

Ukázalo se, že se nasadí všechny páky. Odvedení nastupovali 17. února. 

 

Dne 25. března šli k odvodu hoši, kteří v roce 1915 dosáhnou 19. roku. V dubnu opět odváděni muži 36 – 42 letí. Na 1. máje vyhláška K. oznamovala nové odvody 21 – 36 letých . Potom se sáhlo k těm nejstarším a nejmladším. Vyhláška H. oznamovala třídění 18 letých a vyhláška Ch. odvody tátů 42 – 50 letých.

 

Osmnáctiletí odváděni v červnu a starší tatíci v září. Aby měli staří příjemnější cestu, přijel pro ně zvláštní vlak až do Samechova. Sbíral staré jinochy a odvážel ke Kolínu. Odvody pro zdejší okres konaly se v Českém Brodě. I starší prý se rozjařili a zpívali u Kolína píseň Kolíne, Kolíne ! 

Ještě v říjnu byly odvody podle vyhlášky M. Osada se vylidnila. Zdravějších mužů po venkově nebylo. Půdu obdělávali starci, hoši a ženy. Těžké ustavičné práce vysilovaly a ve městech nastaly těžkosti vyživovací. Vláda zmocnila místodržitelství, aby dne 24. února vyhlásilo, že veškeré zásoby obilí a mlýnských výrobků zabere. Na vyhlášce byl podepsán místodržitel Thún jenž brzy potom odstoupil.

V obci byl proveden soupis obyvatelstva a napočteno 1165 lidí, z nichž bylo 474 osoby samozásobené a 691 osoba zásobená přídělem. Počátkem dubna vydány chlebenky a moučenky na 1 týden a obyvatelé se jimi bavili přes 6 roků.

K chlebenkám a moučenkám přibyly zukřenky, masenky, tučenky a jiné enky jež určovaly spotřebu jednotlivcovu a celých rodin. S počátku se na ně vše snadno dostalo, později lidé ve frontách stávali trpělivě před krámy až popřípadě svůj příděl dostanou. Když příděl nepřicházel, vinen starosta, že se o nic nestará.

Po žních 1915 sepsány zásoby a napočteno ve 201 číslech popisných 14.565 kg. pšenice, 36.762 kg. žita, 12.359 kg. Ječmene, 23.525 kg. ovsa, 690 lg. pšeničné, 675 žitné, 15 kg. jiné mouky a 35 kg. hrachu. Obyvatelé z pochopitelných důvodů zatajili a poschovali, přičemž se mnoho pokazilo. Samozásobitelům bylo určeno ve kterém mlýně mají obiloviny semílati. 

Do mlýna v Propasti určeny osady Jevany, Louňovice, Černé Voděrady, Výžerky.

Do Hruškova : Dobrá Pole, Kostelec, Svrabov, do Nouzova : Konojedy, Hrusice, Stříbrná Skalice, do mlýna v Podhradí:“ Nučice, Oplany, Kostelní Střímelice, Stříbrná Skalice. 

Každý hospodář přivezl obilí a přinesl mlecí výkaz. Obyčejně přivezl více, než bylo na mlecím výkaze udáno. Mlynář se vymlouval na revize ve mlýnech a tak nastalo smlouvání. Aby revizní komisař ničehož neviděl, pan otec nešetřil dary, a tak se vyvinul řetěz nesprávností, jež byl nutným následkem vázaného hospodářství. Platil-li mlynář pokutu vynahradil si ji při semílání bez lístku a prodeji volném. 

Pro každý politický okres byl zřízen Válečný obilní ústav, jemuž dáno na starost určení dávky obilí, sena i slámy vybírati, vypláceti a na určení místo dodati. Pro menší okrsky ustanoveni komisionáři Válečného obilního ústavu. Každé obci bylo určeno, kolik má kterého obilí dodati. Vojsko spotřebovalo velmi mnoho hovězího dobytka, proto přestal volný obchod hovězím dobytkem a obcím se předepisovalo, kolik dobytka jest jim dodati. 

Hovězí dobytek odváděli nakupovači v jednotlivých obcích. Vedení Válečného obilního ústavu svěřeno Josefu Donátovi a spol. V Českém Brodě, nakupovačem dobytka ustanoven Josef Štola ze Svojetic. Že různí komisionáři a nakupovači svého zisku jest každému samozřejmo. Proto také bývaly v osobách změny. Výkupy se odbývaly místem za hlučných protestů se strany postiženého. Nesprávnosti se tu a tam děly. Starostům vytýkány různé zájmy a dobrovolně odevzdal málokdo předepsanou dávku. 

Na podzim roku 1915 vymáhalo se obilí dosti přísně a rychle. Jest to patrno z přiložených dopisů okresního hejtmanství v Českém Brodě. Volný nákup zklamal a proto zaváděn pevný systém. Místodržitelství stanovilo množství obilí, neboli kontingent. Okresní hejtmani se starali, aby kontingent byl v určenou dobu dodán. Nedělo se to ovšem hladce, poněvadž pěstitelé měli mnohé výmluvy, proto pobízelo hejtmanství starosty novými dopisy. 

Za války vydávána byla různá provolání a výzvy. Výzva vydaná v listopadu 1914 žádá, aby se lidé hlásili o siroty po padlých vojínech. Je podepsána arciknížetem Leopoldem Salvádorem Schönrickem, generálem pěchoty. Před vánocemi r. 1914 ohlašoval obraz Švabinského výzvu pro dárky vojínům v poli.

Když Itálie vypověděla válku, objevilo se v novinách a na rozích nové provolání císařovo., Dne 10. června volal opět arcivévoda František Slavata občany, aby horlivěji podporovali společnost Červeného kříže. Neví se jak tyto výzvy působily na obyvatelstvo.

Dne 5. srpna 1915 vydal místní místodržitel markrabě Londenhove vyhlášku o lihovinách. Vyhláška byla doplněním vázaného hospodářství.

Když občanstvo mělo se uskromnit jídle, mohlo se též uskromniti v pití. Místodržitel Londenhove byl horlivým pracovníkem pro bývalou monarchii. Jeho manželka měla podobné znaky, ale lid jí dal posměšné jméno Černá Máry. I po venkově byli horliví jednotlivci, kteří pracovali pro účely válečné. Když nebylo horlivců, byli k tomu starostové, úředníci, učitelé pobízeni.

Zdejší místní školní rada na schůzi konané dne 31. října 1915 projednala rozpočet na rok 1916 a v posledním odstavci zápisu je uvedeno: „Jako v loni usneseno zakoupiti vlnu na pletení pro vojíny v poli.“

Válečné půjčky

Již v 17. století prohlásil jenerál Montencoli : „ Vésti válku, znamená míti peníze, opět peníze a zase peníze“ O světové válce to platilo dvojnásobek, neboť v žádné jiné válce životní potřeby se se tak rychle nezdražovaly. Vláda si vypomáhala zálohami, cedulová banka tiskla papírové peníze. Prostředky k válce sháněly se válečnými půjčkami. První válečná půjčka byla vypsána již v roce 1914.

Upisovací podmínky zdály se výhodné, lid pochyboval o bezpečnosti vkladů v peněžních ústavech, vláda používala různých prostředků, aby úspory se přeměňovaly v úpisy válečné půjčky. Pro jednotlivé okrsky konaly se informativní schůze o válečných půjčkách v roce 1915 v Ondřejově u starosty vyhlásil komisař Wagner z Českého Brodu shromážděným hlavám obcí, jaké výhody mají válečné půjčky.

Ondřejovský starosta Sokola mu odpověděl: Můj otec nám často říkával:“ Děti, kdyby jste někdy měli hotové peníze a kdosi vám sliboval velké úroky a různé výhody, tomu nepůjčujte, protože je vždycky nejistá půjčka.“

Pan komisař se jen usmál, ale jeho povinnost tehdy byla o půjčkách hovořiti a a je odporučovati. Bylo dosti lidí, kteří upsali a tím si způsobili citelné hmotné škody. Kdo z války těžil největší zisky neupisoval poměrně tolik jako důvěřiví jimž odporučení půjček pány státními úředníky znamenalo, že jim třeba uvěřiti.

ROK 1916

Poměry v roce 1916 se podobaly poměrům v r. 1915. Nebylo sice tolik odvodů, zato zásobovací starosti doléhaly tísnivě na většinu obyvatelstva. Na venkově dostali potřebné u známých mlynářů nebo rolníků trochu mouky, obyvatelé měst jimž příděly na lístky nedostačovaly, odjížděli na venek, aby nakoupili mouky, bramborů, ovoce i másla. Brzy však vyvinul se z toho obchod. 

Celé zástupy drobných překupovačů ( keťasů), táhly krajinou s tlumoky na zádech a obtěžovaly rolníky, mlynáře i venkovské obchodníky. Skupovali pak keťasové vše, o čem věděli, že ve městě se ziskem prodají. Tím všechno zdražovalo a solidní obchod přestával. Přispěli k tomu i polští uprchlíci, kteří tu rychle zdomácněli a a skupovali co jen se dalo koupiti.

 

Vláda chtěla tomu čeliti ústřednami. Zřídila takovou ústřednu a po venkově nákupny másla, sádla a loje. Nakupovači trochu tuků nakoupili, ale pro chudé obyvatelstvo dostalo se velmi málo. Tuková ústředna ukázala, že vázaný prodej povede jen k demoralizaci. Všecky důmyslné a složité předpisy selhávaly. Obyvatelstvo dávky obilí odvádělo, ale i to se zdálo málo. Proto počátkem roku nařízena po obcích prohlídka zásob a přebytečné zásoby odnímány. Ve Skalici prohlídka konána 25. února. 

Polští uprchlíci.

Z místodržitelské vyhlášky je patrné, že na venkově byl nedostatek pracovních sil. Proto komandováni vojáci na polní a lesní práce. Potulovali se zde polští uprchlíci, ale těm státní správa pracovati nepřikazovala. Muži uprchlíků sháněli různé obchody, ženy se nestarali ani o trochu čistoty, ale na různé neplechy byly čilé. Uprchlíci také bydleli ve staré škole na Hradě. Obci byli velkou přítěží. V době velikonoční se velmi starali, aby dostali čistou pšeničnou mouku na pšencné chleby. Od září 1916 do konce května 1918 chodilo 9 dětí polských uprchlíků do školy.

Úroda v roce 1916 byla slabá. Brambory se neurodily, žito málo sypalo. Přesto se vesele válčilo dále.

Na rozích objevily se vyhlášky, aby občané zdarma nebo za určenou cenu odváděli věci měděné, mosazné a bronzové. Později se sáhlo na zvony a varhanové píšťaly. Ve Skalici 18. listopadu sebrány dva zvony, velký sv. Václav a menší sv. Jan Nepomucký. V kostelíku v Rovné vojáci také zvony sebrali a rekvírovaly se zvony v sousedních osadách.

V dubnu konaly se odvody 18 letých, v červenci 19 – 50 letých. K odvodu museli se dostaviti i muži stižení padoucnicí. Odvedení narukovali v několika skupinách.

Ženy i příbuzní vojáků dostávali válečné podpory. Rozumné ženy dobře s penězi hospodařily, ale vyskytly se případy, že peníze berním úřadem vyplacené promlsaly nebo prohýřily. Muži byli na vojně a tím se uvolnily rodinné svazky.

Nastaly rozvrahy četných rodin. Vyskytly se matky jež nutily své děti k žebrotě a krádežím. 

Když nastala nouze o palivo, číhaly děti na uhelné vlaky, vlezly na vagony a uhlí dolů shazovaly. Dospělí uhlí sbírali a prodávali. Nebyli to vždy lidé chudí, často i dobře situovaní. Ve městech byla nouze o palivo, na venkově nebylo čím svítit. Petrolej vydával se na lístky a dávka snadno ve vysvítila. 

Trapný byl život některých rodin, smutně se cestovalo po dráze. Osobních vlaků jezdilo málo, poněvadž vojenská správa sebrala mnoho lokomotiv pro službu v poli. Frekvence na drahách byla veliká. Nikdy před tím nebylo z domova tolik lidí jako za války. Časem se každý rád domů podíval. Když nemohli vojáci domů, jezdili příbuzní za nimi. 

K tomu toulali se po krajích drobní nakupovači. Vlaky zobrazovaly dobře válečnou dobu. Ušpiněné vozy nepříjemně páchly, poněvadž byly přeplněny. V zimě se ve vlacích netopilo, v noci nesvítilo. Keťasi, nebo vojáci promáčkli často svými batohy sklo v oknech a dovnitř foukal vítr. Vlaky jezdily nepravidelně. Zpoždění hodinové i delší nebylo vzácností. 

Školní mládež trpěla podvýživou, mladí učitelé byli obyčejně odvedeni, starší konali různé soupisy a odhady, proto se vyučovalo nepravidelně. Od vyšších úřadů přicházely rozkazy, aby se konaly vlastenecké oslavy. Staré čítanky se staly nebezpečnými pro širší vlast, proto byly nahrazeny novými, sestavenými v duchu vlastenecko vojenském. Ukázalo se však, že tento tištěný prostředek byl slabý, aby zamezil blížící se rozvrat. Školní budovy se za války málo opravovaly, proto po válce potřebovaly větších nákladů, aby se opravy provedly. Místy se také nevyučovalo pro nedostatek paliva v zimě.

ROK 1917

Zima počátkem roku 1917 byla tuhá. Potrvala až do jara, kdy nastalo deštivé počasí, proto se zdržely polní práce. Místy se brambory sázely až v květnu. Na výpomoc poslal sem Zemský ústřední úřad práce v Praze počátkem března 10 ruských zajatců z tábora v Něm. Jablonném.

Ruští zajatci byli většinou zemědělci.Někteří dosti pracovali, jiní však pracovitostí nevynikali. Zajatec Mojsejev Sergej Alexandrov onemocněl v červenci pohlavní nemocí. Starosta jej odvedl do vojenské nemocnice an Hradčany. Povoláním byl knihař a pracovitostí nevynikal.

K různým nesnázím přibyl z jara 1917 nedostatek píce. V květnu nastala parna, traviny i pícniny schly. Chudší obyvatelé chodili do lesa na listí dubové, bukové i habrové, aby měli co dáti dobytku.

Kupci neměli potřebného zboží, zrnková káva se neprodávala, proto vařila se káva z praženého ječmene žita a cikorie. Jen když bylo ještě trochu mléka. Příděl cukru nedostačoval.

Některé rodiny však žily v blahobytu . Vlivné osoby, obchodníci, kteří měli staré zásoby, mlynáři bohatli a necítili žádného nedostatku. Ceny všech potřeb se zvyšovaly. V roce 1917 se ceny zvýšily téměř o 200 procent oproti roku 1915.

Nedostatek se jevil v obuvi i oděvních látkách. Na venkově i ve městech chodili lidé otrhaní. Pro vojsko se zhotovily kopřivové látky . Vojenští rekonvalescenti v podzimu sbírali kolem posádkových míst kopřivové lodyhy.

Státní úřady určily nejvyšší ( maximální) na zboží denní potřeby. Někdo však jich nedbal. Kdo zboží nepřeplatil, ničeho nedostal. Lichvařilo se všude a kvetlo i úplatkářství. Zemědělci, mlynáři, řemeslníci, učitelé byli zprošťováni vojenské služby, aby doma ve prospěch státu pracovali. Když domobranec po dlouhých žádostech a obětech dostal se domů, musel si předcházeti vlivné osoby, aby nebyl zpět k vojsku povolán.

Hovězí dobytek se často rekvíroval pro vojsko a města, proto ho některý rolník měl jen polovinu předválečného počtu. Nastal nedostatek mléka a másla. Taková ústředna prospívala několika jednotlivcům. Protože tuků ubylo, přestala tovární výroba mýdla. Kde si trochu tuků nastřádali vařili si mýdlo sami. Kupci prodávali různé náhražkové mýdlo z hlíny. Nedostatek nutil obyvatelstvo k svépomoci. 

V domácnostech vařilo se pivo ve velkých hrncích ze sladu a chmelu. Kuřáci nemajíce dostatek tabáku, sušili se listy jahodové, malinové, ostružinové i jiné. Kouř z takové náhražky dusil a zapáchal. Keťasilo se i s kuřivem. Nedostával-li se čaj připravili si hospodyňky čaj z různých listů sušených. 

Ze řepy cukrovky vařil se doma syrup do pečiva i k slazení. Také se vyráběly kávové náhražky ( cikorie). Kaštanové plody lidé dobře uklízeli pro dobytek a připravovali z nich bílý škrob na prádlo. Ve velkých mlýnech rozemílali kaštany a kukuřičné klasy do mouky. Do aprovisučného chleba zapékali pekaři brambory a kukuřičnou krupici.

Případ s vrchním strážmistrem Bělíkem

Zásobování uvázlo. Do Skalice nebyl poslán po několik neděl příděl mouky. Ženy běhaly na starostu, ale dopisy starostovy nepomáhaly. Proto se ženy uradily, že půjdou na četnickou stanici, aby vrchní strážmistr Bělík pro mouku dopsal. Sešly se ráno na rohu školy u vodovodního stojánku a šly do domu č.10, kde byla četnická stanice. Jakmile v průjezdu se ozvaly hlasy, otevřel dveře strážmistr Bělík a hřmotně se jich ptal, čeho že chtějí. Občanka Doudová a Havlíčková odpověděly: „ Žádáme vás, abyste dopsal do Brodu o mouku! „

Mezitím vešel do průjezdu strážmistr Skala. Na vyzvání svého představeného občanku Doudovu zatkl a odvedl do vězení u okresního soudu v Kostelci. Jména všech ostatních žen si strážmistr poznamenal a učinil na ně terstní oznámení, pro rušení veřejného pořádku. Druhý den do vězení byla odvedena občanka Fraňková. Měla několik drobných dětí a děti odběhly za ní do vězení. Ženy musely se dostaviti k soudu do Kostelce a k hlavnímu líčení do Prahy. Odsouzeny nebyly. Uvězněné propustilu po několika dnech. Takových příhod stalo se jistě více a dyly důraznou výstrahou, že lid také pozbude trpělivosti.

Poměry ve vojsku.

Vojáci v poli i v zázemí trpěli rovněž nedostatkem. V dopise ze 17. března 1917 zaslaném zdejšímu starostovi voják vypravuje: „ Hlásil jsem se o dovolenou na 3 nebo 4 týdny. Podal jsem též žádost na kterou jsem dal kolek 2 K. Prosím Vás pane starosto napište mojí ženě žádost na ministerstvo orby prostřednictvím okresního hejtmanství s kolkem 2 K.

Svoji manželku též o tom uvědomuji. Musím psáti adresy německy, dopisy s českou adresou se zahazují a dáváme je na hlavní poštu a tím obcházíme cenzuru. Abych psal jak to vypadá, to asi víte. Špatná strava a všeho ještě málo. Chléb máme kukuřiční placky jako válené dolky třepelnosté. Ženy samy myjí málo a musí nás ještě podporovat, neboť bychom tou králičí stravou zahynuli. Práce máme však dosti.“

Proto vojáci od svých oddílů sbíhali. Také dovolenci však nenastupovali. Marný byly snahy udržovati v armádě kázeň. Sběhů stále přibývalo.Okresní hejtmanství vydalo vyhlášky R, S, T, U, jimiž se oznamovaly odvody a nástupy odvedených. V březnu šli k odvodu 18 letí, jimž při vzniku války sotva prošel 14 rok.

Dlouhá válečná doba naučila lidi různým úskokům, jak by se vojenské povinnosti uhnuli. Mnoho vojáků se samo zranilo, jiní opatřovali si prostředky, aby si vyvolali nemoci srdeční, oční, vojáci dovedli napodobiti epileptiky, blázny, pomatené, němé. Také si rozněcovali rány, by se brzy nezahojily, zkrátka každý si pomáhal jak jen dovedl. Pohlavní nemoci se rozšířily mezi vojskem velkou měrou. Těžké nakažlivé nemoci se však nikdy nerozšířily, poněvadž postižený byl ihned dobře isolován a jeho okolí desinfikováno.

Ve válce se málo obnovovaly stroje, zejména byla nouze o hnací řemeny. Proto se staly často případy, že hnací řemeny zmizely. Také občan Josef Bubeník z č. 108 poznal jednoho dne, že mu zmizel hnací řemen od mlátičky. Případ oznámil četnictvu. Přivedený policejní pes šel o silnici z městečka ke Kostelci a na kraji osady mu stopa zmizela. Krádež se nevysvětlila, ale třetí den byl řemen opět na svém bývalém místě. Asi se nový majitel ulekl a řemen vrátil.

 

ROK 1918.

Začátkem ledna napadlo mnoho sněhu. Dne 10. a 12. ledna byly i bouřky až blesk kdesi zapálil. Velkými mrazy potoky zamrzly a mlynáři mleli motory. Na to nastalo sucho.

Ceny všeho se zvyšovaly. Koza se prodávala až za 280 K, šestnáctidenní kůzle stálo 40 K, house po vylíhnutí 12 – 15 K, 1 q sena 100 K, slám 80 K. Velká špulka nití, která dříve se prodávala za 80 h, stála 40 K. Zvýšila se tedy cena nití během války padesátkrát.

V únoru a březnu se rozšířila v obci chřipka. Velcí i malí chřipkou umírali. Ze školních dětí zemřel hoch Josef Skála dívka Anna Doležalová. V Doležalově rodině zemřeli v týdnu tři děti. Děti špatně vyživované a těžko nemoci odolávaly. Kdo chřipkou onemocněl velmi zeslábl a při nějaké komplikaci snadno umřel.

Pytláctví.

Za války se velmi rozmohlo pytláctví. Zdejší revír měl v nájmu bývalý ministr Dr. Fořt, jemuž liechteistenská lesní správa pronajala honitbu ve svých lesích. V revíru bylo hodně srnčí zvěře, jež přetahovala lesem Na Bábě. Zvěř opatroval panský hajný Václav Houžvička, jenž bydlel v hájovně u Vlkánčic. Když o maso byl nedostatek, umluvila se skupina pytláků a hospodařila v revíru jako na svém. Členové té družiny byli od Říčan až do Radvanic a patřili mezi ně ruští zajatci, kteří pracovali na piskočelském dvoře.

Dne 5. května po čtvrté hodině ráno zastřelen byl v lese Na bábě hajný Houžvička. Hlavní účastník Frant. Zídka z Kostelních Střímelic. Jako voják byl souzen vojenským soudem a osvobozen. V roce 1923 přihlásila se svědkyně Jiřina Šustrová z Piskočel a na základě její výpovědi konán nový soud před porotou v Praze se Zídkou, učitelem Jindřichem Snížkem, Václavem Holubem z Radvanic a Růženou Svobodovou z Piskočel. Odsouzen Fr. Zídka a Svobodová. Frant. Zídka dostal doživotní žalář, Svobodová žalář na dobu 6 let. Roku 1924 přišlo se na nové okolnosti a při revizi soudu potrestáni ostatní.

V květnu 1918 odstěhovali se ze Skalice především židovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny opět domů.

Vyživovací poměry se stále horšily. U vojska nebylo lépe, proto vojenských zběhů přibývalo. Kolem osad potulovali se zběhové a říkali si zelený kádr. Ve dne ukrývali se v polích a lesích, v noci přicházeli domů, aby se trochu najedli.

Zajímavo je, že zdejší zběhové přespávali ve starostově stodole. Domnívali se, že je u starosty nebudou hledati. Četníci měli jejich seznam a konali svou povinnost. Když zběha tu a tam chytli, postiženého příbuzní ze zlosti oznamovali jiné zběhy, že po nich četníci nejdou.

U Skalice zdržovali se tito zběhové: Josef Polák, zedník č. 157, Frant. Čermák, dělník č. 128, P. Budínský, dělník č. 125, Josef Smolík, dělník, Frant. Smolík, tesař č. 55, Ant. Lutner č. 102, Josef Zelinka, dělník č. 95, Frant. Sedláček, dělník ve Skalici vychovaný, ten zběhl několikráte, proto mělo četnictvo rozkaz jej i zastřeliti.

Podzim roku 1918 byl smutný. Nedostatek a nouze se stále stupňovaly. Podvýživou byli lidé velmi zesláblí. Náhle rozšířila se po Evropě epidemie. Šířila se rychle a pohybem obyvatelstva dostala se i do zdejších krajů. Poněvadž vznikla ve Španělsku, lid nákaze říkal španělská chřipka. Místy vyžádala sivíce obětí než sama válka. Lékaři nemoci neznali a neměli také proti ní vhodných léků . Zvláštní je, že španělskou, tak totiž epidemii také říkali, umírali lidé mladší a silní. Ve zdejší škole se nevyučovalo od 18. října do 4. listopadu. 

Občanstvo se radovalo, že nastal konec války. Také druhý den se konal průvod. Všichni se těšili na lepší časy. Země však byla dlouhou válkou, že zotavovala se pomalu a vyživovací poměry potrvaly ještě dlouho. Na bojištích zastaveno nepřátelství a slaveno příměří.

Vojáci se vraceli domů. Mnoho se jich nevrátilo, mnozí přišli se zdravím podlomeným a potom doma zemřeli.

 

Oběti světové války, skaličtí rodáci jsou:

 

  1. Antonín Vaněk, syn Albíny Vaňkové z č. 3, narozen 1887, zemřel ve vojenské nemocnici ve Voroněži v Rusku 1915.
  2. František Janovský, syn Františka Janovského z č. 6., narozen 1882, padl v roce 1915 v Karpatech.
  3. Josef Štěpánek, syn Alžběty Štěpánkové z č. 9., narozen 1898, zemřel 1918.
  4. Václav Znamenáček, z č. 14., narozen 1895, padl v boji u Panosanky v roce 1915.
  5. Josef Šusta, syn Josefa Šusty, truhláře z č. 15., narozen 1887, zemřel 1918.
  6. Rudolf Bylina, syn Ant. Byliny z č. 16., narozen 1878, zemřel 1914.
  7. Jan Sadílek, syn Barbory Sadílkové z č. 16, narozen 1882, zemřel 1914.
  8. František Navrátil, domkář z č. 24, narozen 1883, byl v roce 1916 u Borodina zajat a zemřel ve vojenském táboru v Sipotu v Rumunsku.
  9. Josef Nekvasil, truhlář, syn hudebníka Nekvasila z č. 52, narozen 1888, padl v Haliči 1914.10.    
  10. Václav David, syn Františka Davida, kameníka z č. 58, narozen 1889, zemřel 1916.
  11. Josef Janovský, syn Ant. Janovského z č. 60, narozen 1892, padl u Jamnice v Haliči 1916.
  12. Josef Soustružník, syn Ant. Soustružníka z č. 62, narozen 1878, padl u Brunecku v Tyrolsku 1916.
  13. František Nekvasil, rolník a majitel usedlosti č. 75, narozen 1887, padl v Haliči 1914. 
  14. Josef Kurtz, syn rolníka Fr, Kurtze, z č. 76, narozen 1890, zemřel 1917.
  15. Antonín Šafra, syn Ant. Šafry, domkáře z č. 91, narozen 1898, zemřel 1916.16.  
  16. František Sadílek, syn rolníka Frant. Sadílka na Hradcích č. 97, narozen 1880, zemřel 1914.
  17. Antonín Sadílek, syn rolníka Frant. Sadílka na Hradcích č. 97, narozen 1882, zemřel 1917.
  18. Rudolf Sadílek, syn rolníka Frant. Sadílka na Hradcích č. 97, narozen 1888, datum úmrtí neznámé.
  19. Bohumil Sadílek, syn rolníka Frant. Sadílka na Hradcích č. 97, narozen 1891, datum úmrtí neznámé.
  20. Stanislav Sadílek, syn rolníka Frant. Sadílka na Hradcích č. 97, narozen 1893. datum úmrtí neznámé.
  21. František Šusta, syn Františka Šusty, domkáře z č. 100, narozen 1897, zemřel 1918.22.   
  22. Alois Lutner, syn Aloise Lutnera z č. 115, narozen 1878, padl v roce 1918, v Jarostou Fogalau v Rumunsku.
  23.  Rudolf Lutner,  syn Aloise Lutnera z č. 115, narozen 1884, padl v Dragovici u Gozice v r. 1917.
  24. Bohumil Lutnersyn Aloise Lutner z č. 115, narozen 1880, padl u Bzadů v Haliči r. 1916.25. 
  25. Emanuel Moravec, syn Josefa Moravce z č. 117, narozen 1895, zemřel 1916 v Dobronce u Čemoně.
  26. Jan Moravec, syn Josefa Moravce z č. 117, narozen 1897, padl u Gorice r. 1917.
  27. Karel Doležal, domkář z č. 118, narozen 1874, zraněn a zemřel ve vojenské nemocnici v Tolo r. 1917. 
  28. Josef Chochola, syn Josefa Chocholy, z č. 136, narozen 1896, zemřel 1919.
  29. Alois Pružina, syn Josefa Pružiny, z č. 187, narozen 1887, padl jako legionář.
  30. František Budínský, syn Františky Duškové z č. 125, narozen 1893, padl r. 1916 v Itálii
  31. Antonín Randa, narozen 1891, padl v roce 1915 u Monte San Michel na Krasové planině.
  32. František Pružina, syn Frant. Pružiny, domkáře z č. 147, narozen 1887, padl na Adiži r. 1915.
  33. Antonín Znamenáček, syn Marie Znamenáčkové z č. 151, narozen 1888, zemřel 1915.34.   
  34. František Bubeník z č. 164, narozen, 1887, padl v Albánii uz Bojany v r. 1918.
  35. Vilém Prabec, narozen 1890, padl r. 1915 v Haliči u Ropurzince.
  36. Josef Janovský, syn Josefa Janovského, z č. 183, narozen 1880, zemřel 1917.
  37. Josef Kroupa, syn Frant. Kroupy z č. 184, narozen 1882, zemřel 1918.
  38. Josef Svoboda, z č. 195, narozen 1893, zemžel 1915 v Rusku.
  39. Václav Havlíček, z č. 59, narozen 1896, padl 1916 v Rusku.
  40. Jan Hajner, z č. 182, narozen 1894, padl v r. 1918.
  41. Jan Boháček, narozen 1884, zemřel r. 1918 při jízdě drahou domů.
  42. Leontýn Klíma, z č. 47, narozen 1887, padl v Haliči 1914.
  43. Josef Svoboda, syn Františky Šircové,pracoval před válkou ve Francii, vstoupil do legie a padl na francouzském bojišti.
  44. Václav Musil, syn Frant. Musila, domkáře z č. 26, narozen 1888, zemřel 1918.
  45. Antonín Chochola, syn Josefa Chocholy, mlynáře z č. 25, nezvěstný od r. 1914.
  46. Jan Chochola, syn Josefa Chocholy, mlynáře, z č. 25. narozen 1893, nezvěstný od r. 1918.

 

Československé vojsko.

Mladší vojáci zůstali po 28. říjnu sloužiti ve vojsku československém, jež v počátku nemělo žádné kázně. Rozvrat způsobený koncem války pomalu z vojska vymizel. Ač nová armáda trpěla různými nedostatky, přece obsadila německá území v Čechách, na Moravě i Slezku , zabrala také Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Na Slovensko odešlo také naše vojsko zahraniční – legionáři, kteří se vraceli do vlasti po převratu.

Nejdříve byli dopravováni legionáři italští a francouští. Ruští legionáři přijeli později, poněvadž konali dlouhou cestu Sibiří do Vladivostoku, odkud po moři do Terstu.

 

Do našeho zahraničního vojska vstoupili tito skaličtí občané:

 

  1. František Baloun, obuvník, narozen 1892, syn Josefa Balouna, obuvníka z č. 116, ruský legionář.
  2. Jan David, narozen 1895, syn Frant. Davida, rolníka z č. 46, francouský legionář.
  3. František Dušek, cestář, narozen 1892, syn Jana Duška, cestáře, z č. 5, ruský legionář.
  4. Jan Havlíček, hrnčíř, narozen 1889, syn Jana Havlíčka, hrnčíře, z č. 59, ruský legionář.
  5. Josef Havlíček, úředník nemocenské pokladny, narozen 1886, syn Jana Havlíčka, hrnčíře z č. 59, ruský legionář.
  6. František Hrůša, narozen 1883, syn Františka Hrůši, sekerníka, ruský legionář.
  7. Václav Hrůša, mlynářský, narozen 1887, syn Václava Hrůši, bývalého mlynáře v Podhradí, ruský legionář.
  8. Antonín Jankovský, domkář, narozen 1897, syn Antonína Janovského, hrnčíře z č. 112, ruský legionář.
  9. František Janovský, cestář v Hradcích, narozen 1886, syn Jana Janovského, obuvníka z č. 89, italský legionář.10.   
  10. Jan Fratišek Janovský, trafikant, narozen 1886, syn Jana Janovského z č. 173, ruský legionář.
  11. Josef Janovský, podplukovník, narozen 1889, syn Josefa Janovského z č. 17, ruský legionář.
  12. Jaromír Korák, narozen 17.12.1889, štábní kapitán leteckého pluku, syn Josefa Koráka, řídícího učitele, ruský legionář, 
  13. František Kratochvíl, truhlář, narozen 1887, syn Václava Kratochvíla z č. 189, ruský legionář.
  14. František Malík, hrnčíř, narozen 1883, syn Václava Malíka, dělníka z č. 148, ruský legionář.
  15. Josef Mašín, hrnčíř, narozen 1892, syn Václava Mašína, hrnčíře, z č. 33, ruský legionář.
  16. František Nekvasil, úředník, narozen 1895, syn Josefa Nekvasila, z č. 57, ruský legionář.
  17. Josef Nekvasil, četnický strážmistr, narozen 1893, syn Josefa Nekvasila z č. 57,ruský legionář.
  18. Antonín Pospíšil, poštovní úředník, narozen 1885, syn Františka Pospíšila, rolníka z č. 73, ruský legionář.19.    
  19. Alois Pružina, dělník, narozen 1886, syn Josefa Pružiny, dělníka, ruský legionář.
  20. Antonín Procházka, dělník, narozen 1871, syn Jana Procházky, zahradníka, ruský legionář.
  21. Emanuel Řezáč, úředník, narozen 1896, syn bývalého mlynáře z Hruškova Antonína Řezáče, ruský legionář.
  22. František Skála , rolník, narozen 1882, syn Julia Skály, rolníka z č. 13, ruský legionář.
  23. Josef Skála, plukovník, narozen 1886, syn Julia Skály, rolníka z č. 13, ruský legionář.
  24. Julius Skála, dozorce finanční stráže, narozen 1890, syn Julia Skály, rolníka z č. 13, ruský legionář.
  25. Josef Sojka, dělník, narozen 1884, syn Františka Sojky, obuvníka z č. 187, ruský legionář.
  26. Josef Svoboda, krejčí, narozen 1886, syn Frant Sircové, rozené Svobodové, francouský legionář.
  27. Václav Štěpánek, dělník, ayn Alžběty Štěpánkové, soukromnice z č. 12, ruský legionář.
  28. Václav Urban, dělník, syn Jana Urbana, hrnčíře z č. 166, ruský legionář.
  29. Emanuel Havlíček, syn Jana Havlíčka, hrnčíře, jenž bydlel v č. 7, ruský legionář.
  30. František Karafiát, syn Josefa Karafiáta, truhlář jenž bydlí v č. 48, ruský legionář.

 

Bylo tedy ve Skalici 27 ruských legionářů, 2 francouští a 1 italský.

Dva legionáři se do vlasti nevrátili. Josef Svoboda padl na francouském bojišti a Alois Pružina zahynul na lokomotivě obrněného vlaku u Vrchního Udinska v Sibiři.

Legionář Josef Janovský si přivezl 3 malé děti: Marii, Ludmilu a Jiříka. Ludmila se narodila 24. října 1915 v Omsku na Sibiři. Děti vykonaly s legionáři cestu z Vladivostoku do Terstu a odtud do Čech. 

Legionáři přijížděli po transportech. Na hranici státu a konečné stanici, byli vždy slavnostně uvítáni. Někteří legionáři zůstali u vojska, ostatní rozjeli se potom do svých domovů, aby se ujali svého dřívějšího zaměstnání.